Tentokrát to bylo jiný kafe. Podnik se jmenoval Le reservoir a už z venku to na mě působilo malinko luxusnějším dojmem, než na co jsem si zvykl s francouzskými kamarády. Čekal jsem na Didiera venku, když mi přišla sms "sním jednoho řeka a jsem tam". Pobavilo mě to. Dorazil za 5minut s řekem v ruce.
Uvnitř to byl opravdu, na náš vkus, luxus. Krásná výzdoba, drahá restaurace a vpředu pódium, které natáčela celou dubu nějaká tv. Chvíli jsme se rozhlíželi a přemýšleli co tady. Ale co. Měli jsme volňásky, tak to prubnem. První zpívala nějaká francouzská dáma. Klasický zamilovaný cajdáky. Nelíbilo se. Pak přišla kapelka "Parking prive". To si snad každej přeloží sám. A jak je charakterizovat? Asi jako tvrdší rok, s hodně melancholickým, někdy až romantickym nádechem. Bohužel jsem moc nerozumněl textům, ale to možná ani Frantíci. Nebylo to špatný.. jenom.. když vidíte Francouze.. už od pohledu, natož když pak promluví, k nim nejde ani tvrdá muzika.. ani tvrdá povaha.. prostě.. jsou z cukru :). Většinou. A když Vám pak něco takovýho... prezentuje svojí verzi hard rocku, oblečený v přilehlých tílečkách s naběhlýma žílama na krku, je to chvilkama k smíchů a chvílema zase k pláči. Poprvý jsem viděl třeba fr. člena kapely, co při hraní na el. kytaru házel jakoby drsný pózy. Jenže nagelovaný vlásky, hubený tělíčko a přilehlej, barevnej nátělníček, mu trochu kazily styl. Po 5ti minutách koukání se na něj by jste ho nejradši profackovali. Na druhou stranu uměli. Na kytary hráli skvěle a bubeník taky válel. Ten mimochodem vypadal jedinej jako z rockový kapely. Měl metalový triko a dlouhý vlasy. Konec kritiky. Muzika to byla slušná. Asi na úrovni našich českých kapelek. Občas jsem si říkal, že poslouchám 80ky, pak zas 90ky... šlo to. A hlavně - po dlouhý době to nebyly cajdáky o lásce! A to se tu cení.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat