Pohled na menšiny ve Francii českýma očima

Sem tam mě to rozčílí. Někdy mi to zase přijde smutné. A jindy si už říkám, BOŽE UŽ DOST! :)

Jde o český a proto i mě se týkající pohled na menšiny. Né jenom na ty, co žijí v ČR. Ale i o to, co si my Češi myslíme o poměrech ve Francii, kde žiji již třetím rokem. Chápu vliv médií. Chápu lenost lidí ověřovat si pravdivost toho, co kde zaslechnou. Třeba i v televizi, nebo v rádiu. Chápu, že život je jednodušší, když se moc nepřemýšlí...

Tmaví přistěhovalci, hořící auta a pařížská předměstí? Zeptal bych se, kolikrát tohle ještě od Čechů uslyším? Ale odpověď by byla asi stejná, jako kdybych se ptal, kdy se Francouzi naučí, že Československo už neexistuje. Moje zkušenost z Paříže. Po hořících autech nebylo ani památky. Samozřejmě na předměstí nežiju a ani jsem se tam nevydával fotit lidský tragédie. Ale když jsem si zapnul česky zprávy, zjistil jsem, že vlastně žiju ve válce. Ještě že tu telku máme. O to vtipnější byl dokument o reportérech, co to všechno natáčeli. Byly tam tv štáby celýho světa a všichni se hádaly o hořící auta, který by šly natočit. Byla to válka. Ale reportérů. Když u mě nějaký Francouz náhodou zahlédl české zpravodajství, zhrozil se. Podobný zkušenosti mám i s válkou v Iráku. Když jsem se odtamtud vrátil do ČR, televize mě chvíli bavila a pak jsem se na zprávy o tom co se tam děje radši přestal dívat. Takovou komedii jsem totiž ještě neviděl.

V Paříži mají mešitu. Je krásná. Můžete si tam dát dobrej čaj a je určitou oázou klidu v rušnym velkoměstě. Mají tu i evropské arabské centrum. Což je pro změnu velice moderní budova. Ve Francii žije přes 5mil. Muslimů. Obyvatel je přes 60 mil. Většina z arabské menšiny, žije ve velkých městech. V takových aglomeracích je pak slovo rasista v podstatě nadávka. S otevřenou formou rasismu jsem se tu nikdy nesetkal. Slovo cikán tu nemá ten podřadný význam jako u nás. Cikánská menšina je tu mnohem slabší. Možný proto se mi zdá, že si jí tu víc cení. Muzika kočovníků je "in". Je živelná a veselá. Stejně tak sem tam vidíte mladý lidi, napodobující cikánský styl oblečení. Byl jsem třeba na párty v cikánském stylu. A nebyl to výsměch, ale naopak oslava jejich kultury. Pak sem přijedou hrát gipsy cz cikáno hip hop a rozladění je na světě. Na vesnicích je situace samozřejmě vždycky jiná, než ve velkých městech, kde multikulturní společnost v podstatě již x let existuje. Sice s porodníma bolestma, ale co nového se bez nich obejde? Na venkově mají lidi s přistěhovalců samozřejmě strach. Asi jako dřív ve městech a asi jako máme my. Jsme mnohem větší rasisti. I když potencionálních a i reálných problémů na tohle téma má Francie víc.

Jednou jsem vyprovokoval diskuzi na téma multikulturní společnost. S Čechama to byla katastrofa. Jediný návrh, jak se vyrovnat s problémem míchání kultur, bylo v podstatě všechny cizí lidi vystěhovat a zakonzervovat se v naší pidi zemičce. Jak to reálně a dlouhodobě udržitelně udělat, ale už nikdo nevěděl. Takže jaký by moh být slogan politické strany, která chce zvítězit v dalších volbách? Za každýho mrtvýho cikána dáme pětikilo - volte nás?

Slyšel jsem taky názor, že cikáni v naší zemi nic nevybudovali. Žádný města, nebo silnice a vlastně se vůbec nepodíleli na rozvoji naší zemičky. Nevím. Důkazy nejsou. Dalo by se ale také říct, že se vůbec nepodíleli na průmyslové devastaci, na kácení lesů, na komunistické historii... teda z jinýho úhlu pohledu na tom nejhorším, co nás v poslední době potkalo. Na tom jsme se podíleli hlavně my. Češi.

Slyšel jsem, že kdo se narodí jako Cikán, nemůže být Čech. Znamená to teda, že když se narodíte evropance v USA, nemůže z Vás vyrůst Američan s jejich kulturními návyky a jazykem? Zkuste tuhle teorii použít kdekoliv, kde nebyla společnost zakonzervovaná nějakým totalitním režimem a zjistíte, že původní obyvatelstvo téměř neexistuje. Zkuste tuhle teorii použít u nás třeba za 50 let.

Čeho se vlastně bojíme? Víme to vůbec? Někdo nám vezme naši kulturu? Naše zvyky? Naši zem? Naše domy? Naše rodinné podniky? Moment... neudělali nám posledně něco podobnýho komunisti? Nezažil jsem to. Proto to nemůžu rozebírat. Ale obecně konstatovat to snad lze.

Otázka zní, proč by jsme měli ztratit naše zvyky, když se jich budeme dál držet? Nebo si samy myslíme, že je stejně už většinou dodržujeme jen v našich představách? Samozřejmě to neplatí obecně. Ale jestli to neplatí, znovu se vracím k tomu, čeho se bojíme... Nechceme snad bojovat za to, co jsme? Ukázat ostatním, jací jsme? Ukázat jim, že by třeba mohli chtít být jako my?

Pohádka

Něco, co jsme vymysleli s Marťou a Štěpánkou, když jsme si krátili dlouhou chvíli při cestě autem...

Žili byli, děd a babka. Dědek kouřil a babka štrikovala. Trávili tak večer co večer.
Když jednou dědek zase odklepával popel, spadla jeho ještě horká část babce do štrikování. Babka, jenom co do nosu s bradavicí a chlupem, nasála trochu smradu z pálícího se klubka, byla okamžitě v plamenech. Dědek zamžoural očkama na hromádku, co mu zbyla z choti a pak si povzdechnul nad nápisem krabičky cigaret - kouření zabíjí. Při dýchání ho dráždil kouř v místnosti a musel si několikrát silně odkašlat. A protože v tu chvíli moc nepřemýšlel, neuvědomil si co se stane. Babka se rozprášila po celý chaloupce. Dědek nevěděl co dělat a tak šel do města. Když šel kolem hospody, nedalo mu to a zašel na jedno točený. Jak se blíží k pípě, sklepne si z ramen zbytky babky a zařve se zvláštní jiskrou v oku na celou knajpu: "Platím za všechny! Uhořela mi stará!" Zazvonil zvonec a pohádky je konec. A jestli dědek samým chlastem neumřel, pije tam dodnes...

Střevo... básnický

Život si tak plyne
čas běží dál a dál
skoro jako kdybych stál opodál

rozhlédnu se vravo
pak zas vlevo
všechno se mění v prach a dřevo

smrt, peklo, slunce...
to je vše spalující spása
od tady toho hovna stáda

až se všechna hovna vysuší
konečně budu mít dobře na duši

**********************************

Chtěl bych uvést na pravou míru to, co si o mě asi myslíte po přečtení řádků výše. Je mi jasný, že třeba matka, nebo nějaký kámošky by to mohly vzít vážně. Jsem v pohodě. Tohle jsem napsal.., už je to nějakej čas a i tenkrát jsem byl v pohodě. Nebojte!!!!!

Další večer.., další koncert

Tentokrát to bylo jiný kafe. Podnik se jmenoval Le reservoir a už z venku to na mě působilo malinko luxusnějším dojmem, než na co jsem si zvykl s francouzskými kamarády. Čekal jsem na Didiera venku, když mi přišla sms "sním jednoho řeka a jsem tam". Pobavilo mě to. Dorazil za 5minut s řekem v ruce.

Uvnitř to byl opravdu, na náš vkus, luxus. Krásná výzdoba, drahá restaurace a vpředu pódium, které natáčela celou dubu nějaká tv. Chvíli jsme se rozhlíželi a přemýšleli co tady. Ale co. Měli jsme volňásky, tak to prubnem. První zpívala nějaká francouzská dáma. Klasický zamilovaný cajdáky. Nelíbilo se. Pak přišla kapelka "Parking prive". To si snad každej přeloží sám. A jak je charakterizovat? Asi jako tvrdší rok, s hodně melancholickým, někdy až romantickym nádechem. Bohužel jsem moc nerozumněl textům, ale to možná ani Frantíci. Nebylo to špatný.. jenom.. když vidíte Francouze.. už od pohledu, natož když pak promluví, k nim nejde ani tvrdá muzika.. ani tvrdá povaha.. prostě.. jsou z cukru :). Většinou. A když Vám pak něco takovýho... prezentuje svojí verzi hard rocku, oblečený v přilehlých tílečkách s naběhlýma žílama na krku, je to chvilkama k smíchů a chvílema zase k pláči. Poprvý jsem viděl třeba fr. člena kapely, co při hraní na el. kytaru házel jakoby drsný pózy. Jenže nagelovaný vlásky, hubený tělíčko a přilehlej, barevnej nátělníček, mu trochu kazily styl. Po 5ti minutách koukání se na něj by jste ho nejradši profackovali. Na druhou stranu uměli. Na kytary hráli skvěle a bubeník taky válel. Ten mimochodem vypadal jedinej jako z rockový kapely. Měl metalový triko a dlouhý vlasy. Konec kritiky. Muzika to byla slušná. Asi na úrovni našich českých kapelek. Občas jsem si říkal, že poslouchám 80ky, pak zas 90ky... šlo to. A hlavně - po dlouhý době to nebyly cajdáky o lásce! A to se tu cení.

Zas ten internet...

Začíná to vypadat jako nekonečný příběh. Jenomže tu nemáme ty roztomilé postavičky z dětského filmu, ale nadřízené. Dnes jsem přišel do práce v 9:00.. možná o minutu později. Ve vrátnici se dovím, že nejde NET, tudíž si dám věci do kanclu a jdu to o patro výš nahodit. Celé to zabere 10-15minut. Za dalších 5 minut obdržím mail, že nešel internet i přesto, že tu máme 2 informatiky. A já i přesto, že jsem jen ten zastupující, byl na koberečku.

Záznam rozhovoru vytažený z mé, velmi chabé, paměti:

nadřízený: Pamatuje si problém s internetem minule?
já: Ano. Jsou to... asi 3 týdny?
nadřízený: Přišel jste pozdě.
já: Úsměv na tváři. Nepřišel.
nadřízený: Prý ano. Říkal to můj nadřízený.
já: Nepřišel. Zeptejte se na vrátnici.
nadřízený: Dobře, ale nešel internet.
já: Minule jsem se dohodl s nejnadřízenějším nadřízeným, že už z mé funkce, kdy zastupuju informatika, se o to budu starat, až když bude informatik na dovolený. Není a stejně se o to starám.
nadřízený: Já vím. Není to vaše chyba, ale nešel internet. Musíte si dávat větší pozor.
já: Mám kontrolovat informatika kdy chodí do práce?
nadřízený: Ne. Jenom si musíte dávat větší pozor.
já: Mám chodit do práce dřív než informatik č.1, protože on občas přijde pozdě?
nadřízený: ...já chápu, že to není vaše vina. Přišel jste v čas a zodpovědnost za to má váš kolega. Ale musíte si dávat větší pozor. Víte co tím chci říct?
já: ... asi ... ano. (vzhledem k logice argumentů nadřízeného jsem se bál pokračovat a radši ustupuji)
nadřízený: Nejnadřízenější nadřízený je velice rozčilený a pak to odskáčeme všichni. Je to zbytečné. Víte co tím chci říct.
já: ...he? A jooo!! Ano ano! :)
nadřízený: Musíte si dávat větší pozor.
já: Ano.
nadřízený: Nechci se opakovat a doufám, že si rozumíme. Musíte si dávat větší pozor :). Nashledanou.
já: Nashledanou.

Koncert na lodi

Paříž má oproti Praze přecejenom něco navíc. Jsou to lodě, kotvící na stálo u břehu Seiny a fungující jako divadla, nebo kluby. Zdá se mi to jako dobrej nápad a nechápu, proč u nás zatím nic takového není. Že by díra na trhu? Halooo! Udělejte s tím někdo něco, ok? :)

Včera jsem na jedné takové loďce byl. Jmenuje se La dame de canton a je celá v čínském stylu. Před 30ti lety s ní obeplulo pár dobrodruhů svět a teď už slouží všem, jako místo pro koncerty, nebo k oslavám a pronájmům na různé akce.

Byl to balkánský večer. Hrály dvě kapely. Francouzská :) a chorvatská. Francouzi byli dobří, hodně instrumentální a beze zpěvu. Ten tomu podle mě dost chyběl. I když sólíčka si dávali taky pěkný. A Chorvati? Občas mi to přišlo jako naše národní písně, mixlý nějakým popíkem a zvuky z blízkého východu. Někdy hráli rychlý dupáky, jindy zase smutnou, jakoby relaxační muziku. Občas jsem rozuměl textu a tak mě chytal zvláštní pocit slovanské hrdosti. To v ČR nezažijete :).

Stránky loďky: www.damedecanton.com

První "letní" výlet do Normandie

Štěpánka a Marťa nikam nejezdí. Pořád hlídají děti, nebo pomáhají doma. Když jsem se neprozřetelně zmínil, že mě občas Paříž štve tak, až z ní uteču někam na výlet, reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Vyjeli jsme v neděli ráno. Jestli se dá ještě 10hodin dopoledne za ráno považovat. Dejme tomu, že ano. Snažili jsme se vstát dřív, ale po Štepánčině večeři jsme byli ráno tak líní, že to bylo opravdu těžký.

Rozhodl jsem se zkusit neplacené silnice a tak bylo cestou aspoň na co koukat. Ta hodinka cesty na víc by se dala v pohodě vydržet. Bohužel je to ale celkově dlouhá cesta a každá hodina je znát. Příště tedy zase neušetřím. Za 250km cesty jsme stavěli 2x. Neříkám, že je to moc, ale cesta autem třeba do Prahy by s holkama asi byla zajímavá.

Na pláži, v městečku Etretat, holky říkaly jenom samý: "jééé" a další citoslovce údivu :). No a na útesech si to pro změnu zopákly. Štěpánka měla tendence zkoumat, jak hluboko to je z útesů dolů... strašila tím nejenom turisty, ale i nás. Po energeticky určitě hodně vydatné sváče v autě (čipsy a salát), jsme jeli směr Honfleur. To je krásný městečko se starým přístavem a uličkami. Asi nejhezčí, co jsem v Normandii zatím objevil. Ukázal jsem holkám zmrzlináře, co má snad všechny příchuti. Namátkou vyberu třeba bílou čokoládu, nebo nutelu. Jak je Štěpánka malá, tak si poručila tři kopečky. Teda oni tam dávaj spíš kopce. Byl na to třeba větší kornoutek. Kornout :). Mě s Marťou stačilo po dvou a měli jsme toho taky plný tenisky. Pak jsme poznávali Honfleur.... na nohou..., v sedě v přístavu.., v leže v parku a nakonec zase v sedě, v restauraci s velice zvláštně oblečenou servírkou.

Na cestu zpátky jsme se odebrali asi v 21hodin. To jsme zas museli stavit kvůli mě, abych se dopoval kafíčkama z automatu. Je únavný řídit takový dálky (přes 500km) a k tomu se ještě celej den někde courat. Ale výlet byl krásnej. Včetně počáska. Jenom po cestě zpátky se nad námi trochu protrhly mračna.

K domu jsem dojel s vypětím posledních sil a se sirkama v očích. Brána do dvora nefungovala. Ok. Zachovat klid a použít nouzové manuální ovládaní. Už jsem se viděl v posteli, když jsem zjistil, že nefungovaly ani vrata do garáže. U těch jsem manuální ovládání neznal. Následovala teda McGyverovská operace při světle z mobilu. Díky lekcím francouzštiny a taky díky tomu, že nejsem úplnej debil, jsem na to přišel asi za 10minut.

A to byl konec náročnýho, ale fajn, dne.

Fotky: http://picasaweb.google.com/fajfos/VLetSeTPNkouAMarOuDoNomandie

Hloupé srovnávání

Nechci říkat, že Češi jsou lepší. Mám je radši, protože si víc rozumíme. Jsme si bližší po všech stránkách. A často jsme o dost upřímnější než cizinci. Taky nejsme tak rozmazlený a uvědomujeme si, že stát, ani rodina za nás nic neudělají (většinou).

Samozřejmě že si vzájemně nevěříme, děláme víc naschválů, jsme sobečtější a slovo tolerance, nebo ohleduplnost známe jenom ze slovníku.

Tady se relativně běžně setkám s tím, že lidi na úkor sebe pomůžou ostatním, to v ČR skoro neexistuje...

Zamyšlení

Momentálně jsem svědkem, alespoň pro mě, zajímavé události. Jde o problém s internetem v práci. Půl hodiny nefungoval a vypadá to, že někteří lidé to nepřekousnou. Nedokážou ukázat svůj nadhled a pochopení nad technikou a lidmi. Samozřejmě můj pohled na věc je zkreslený subjektivním vnímáním situace.

Proč tedy dělají takoví lidé věci složitější? Proč ukazovat na cizí chyby? Proč do něčího pracovního problému zatahovat ještě další lidi? Chci snad poukázat na to, že mám pravdu? Potřebuji si dodat sebevědomí tím, že do sporu zatáhnu kamarády a kolegy, kteří mi budou oporou i přesto, že moc netuší o co vlastně jde? Nejsem vůči nim sobecký?

Je jasné, o co v tomhle případě šlo. Každý to ví. Ale i tak mě někdy forma představení vlastní malosti, nesebedůvěry a komplexů překvapí. Zvlášť od některých lidí. A z argumentů typu: "Mě nezajímá proč to nejde, já chci, aby to šlo" doufám brzy vyrosteme. Takovým stylem se přeci baví malé děti. Vím, že doufat je hloupost. Dobrá. Budu si tedy alespoň tajně přát, aby takové názory nezaznívaly od lidí, kteří jsou ve vedoucích pozicích. Přeji si to třeba k narozkám. Vaše naivka :)

Dodatek:
Kdyby "někdo" měl pocit, že ho moje myšlenky neprávem osočují, je to jenom díky zvolené formě komunikace. A komunikace je opravdu ještě silné slovo. Ale všechno lze napravit...