Znovunabyté IT sebevědomí

IT se vyhraňuje. Většina to asi ani nevnímá. Laická veřejnost. Nebo že bych se já od IT trochu oprostil? Ať tak či tak, psát jsem chtěl o něčem jinym. Máme tu na služebce IT kolegy z externí firmy. Přebírají po nás práci. Po čtyřech letech pařížský letargie a osobního nulovýho IT růstu je jasný, že bůhví jakým sebevědomí v týhle oblasti momentálně neoplývám. Na druhou stranu si taky nemyslím, že by počítač byl něco složitýho :). Externí kolegové se tváří drsně. Možná to má zastřít jejich marný komunikační schopnosti. V tom jim je pomocné IT názvosloví, které spolehlivě mate prostou veřejnost. Když jsem se ale s nimi dal do řeči bez publika, drsný rysy opadly a rétorika zůstala. Jenže mě IT slovíčka nezaskočí. Přecejenom jsem v tom vyrůstal. Vědomostna mě taky neohromili. Naopak mě zaskočili výslovností angličtiny na úrovni základní školy. A svou zaujatostí světem IT. Jak jsem psal nazačátku. Svět IT se vyhraňuje. Když jsem viděl tuhle delegaci, napadlo mě, že s vědomostma na tom nejsem špatně a že komunikovat dokážu snad i líp. Jen už nemám tak ostrý rysy…

Fascinace

Tentokrát o našem chování. Zvyky jsou jeho nedílnou součástí. Dávají nám pocit iluzorní jistoty.

Co je to proboha za blbej zvyk, že když má někdo narozky, musí zvát ostatní? Kdo to vymyslel? Vypadá to docela jako trest za vlastní oslavu. Už když jsem byl v první třídě základky, při svých vlastních oslavách jsem rozdával sladkosti. Když chci přece slavit, přizvu ostatní a ti se buď dobrovolně přidají, nebo ne. Ale nebudu je přece uplácet pitím zdarma. Skoro by to mělo bejt naopak. Tenhle zvyk se naštěstí drží snad už jen u starší český populace. 

Další věc souvisí se služebníma cestama. Jsme povinni zvát lidi, co přijedou  k nám na sužebku, domů na večeři? Nebo je zvát snad do restaurace? Kdo tohle vymyslel? Samozřejmě, že když přijedou lidi, které mám rád, rád je i někam pozvu. Ale abych to bral jako povinnost i pro lidi mě cizí, to nepochopím. Někteří si s tím i lámou hlavu, jak takový problém vyřešit. Co to má být?

Jaký si to uděláš….

Budoucnost Evropy

Na netu jsme se dočet, že pro zachování civilizace je potřeba 2,11 dítěte na rodinu. Cokoliv pod tohle číslo je v podstatě vymírání. Evropský průměr je přibližně 1,3 dítěte na rodinu. Kromě přistěhovalců samozřejmě. Z toho vyplívá, že evropskou populaci nahrazuje populace přistěhovalců. Převážně islámskýho vyznání. Jejich průměr na rodinu je asi 8 dětí. Sám sebe se ptám jestli je soužití možný řešení. Můžeme se vzájemně obohatit? Nebo se vyvraždíme? Ať to dopadne jak chce, nebude to jednoduchý. Budeme se prát s islámským pohledem na ženy. Podobně složitý to bude s u nás stěží vybudovanou rovností pohlaví, s horko těžko budovanou demokracií, kdy si můžeme říkat, psát a poslouchat co chceme. Taky s tím, že můžeme pít a jíst co a kdy nás napadne. A přitom všem si můžeme namlouvat, že k přežití nepotřebujeme žádnou nadpřirozenou autoritu. Vlastně si i často myslíme, že nepotřebujeme autoritu žádnou. Myslíme totiž, že všechno vyřešíme naším rozumem.

Když se společnost dostane do určitýho stádia vyspělosti, začne vykazovat znaky dekadence. Mění se hodnotový žebříčky. Spíš se deformují. Lidi málo fyzicky pracují. Hodně studují a práce je hlavně duševního charakteru. Život se stane fyzicky nenáročný. Naše těla se deformují. Při malé námaze máme dostatek prostředků. Díky tomu všemu si začneme vážit pohodlí míru. Společnost je inteligentnější. Zároveň pacifičtější a bojácnější. Jednoduše protože nebylo třeba dlouho řešit konflikty silou a popravdě fyzickou silou už ani neoplýváme. Máme přece inteligenci. Bohužel inteligence proti fyzický síle a množstevní převaze nemusí stačit. Vlastně to tak bylo asi málokdy. Vyspělý civilizace vždycky zanikaly pod nájezdy barbarů. A není důvod si namlouvat, že u nás to bude jiný. Válkou by jsme rozhodně nic nevyřešili. Otázka je, je jestli se demokracie musí automaticky rovnat slabýmu státnímu zřízení. Teoreticky by jsme mohli být duševně silnější, protože nám jde o nás samé a né o něčí vůli. Další věc je, jestli si cizí civilizace náhodou neuvědomí, že všechno co jsme vytvořili vlastně není úplně špatně a že by se na nás dalo i v něčem navázat.  Ego “nájezdníků” se ale přemáhá těžko. Proč se vlastně válčí. Strach z ponížení ega? Kdyby žili stejně jako my v klidu a prosperitě, vyvinuli by se a neměli by pak už potřebu ovládnout ostatní. Bohužel ani my jim nedáme pokoj. Naše civilizace je rozpínavá taky. I když hlavně ekonomicky. Ale chápu, že to oslabuje moc tamních vládců a že to lze chápat jako útočný chování. Bohužel naše arogance a hamižnost nám nedovolí si přiznat, že by naše jednání mohlo mít nepříjemný následky i pro nás samé.

Přeju nám, aby jsme měli hodně vzájemnýho porozumění, sílu a pevnou, rozumnou vůli žít.

Btw. co na islám řeknou feministky? :)

Fascinace

Otázka: Proč jsi s ní teda ještě byl, když jsi věděl, že s ní nechceš být v budoucnu?

Zamyšlení. Je proto, aby jsme s někým sdíleli momentální radosti, nebo smutek, potřeba být rozhodnutý o budoucím společném životě? Hraje v tom nějakou roli sexuální život? Je naivní si myslet, že sex posouvá vztahy nějakým směrem? Je naivní po někom něco chtít a zároveň očekávat kladný výsledek? Není egoistické soudit ostatní?

Důvěra

Někdy mě zaráží jak velký může být rozdíl v poskytované důvěře od starších lidí a od těch mladších.  Starší mají víc zkušeností. Asi těch špatných. Tudíž se projevům důvěry vyhýbají. A mladí jsou zas často naivní a hodně věcí jim nedojde. Obojí je v podstatě smutné, hloupé a rozhodně né nezbytné. Možná ta naivita. Ta je třeba, aby jsme si trochu nabili a získali reálný pohled na svět. Ale nedůvěra, s kterou se setkávám v práci, mě zaráží. Snad nejsem ten případ naivity, o kterém jsem psal.  Neustálé potvrzování všeho. Na předání čehokoliv musí být potvrzení potvrzené nejlépe třemi lidmi a orazítkované speciálními razítky. Nedůvěra, která se přelévá i mezi kolegy. Narušuje pocit blízkosti a přátelství. A nevěřím že přátelství je součást naivity. Chápu, že starší lidé jsou vycvičení minulým režimem ničemu nevěřit. Jenom doufám, že my už takoví nebudeme. Že důvěru budeme umět projevit. Je to totiž docela hřejivý a potřebný pocit.

Trocha pochopení

Pochopení od můžu k ženám. Ale i naopak. Nejsme neschopní chápat. Jsme jen líní přemýšlet jak se druhý asi cítí. Proč se chová tak jak se chová. Hledat důvody. Jednodušší je často zavřít oči a nic nevidět. Utéct od problému, který, kdyby se řešil, by mohl bolet. Umlčet, to bývá nečastější řešení. Které ovšem nic neřeší…

Ženy, když se otočí k problému ve vztahu zády, záhy potká neznámý utěšitel. Přes jistojistě upřímně myšlený odpor k nabízené pomoci osamocená slečna často podlehne.

U mužů to bohužel tak nefunguje. Proto musí, při odvracení se od problémů, zajít za slečnami s problémy, které je ovšem nechtějí momentálně řešit.

Jen trochu pochopení…