Výlet směr Reims

Přijel Váťa z Grenoblu. A protože ze svýho příjezdu udělal poctivou háló akci, věděli to všichni už měsíc předem. Po očekávaný a ne zas až tak geniálně zakončený akci v Českym centru, jsme další den jeli výletovat. Počásí o to vyloženě škemralo. Bylo nádherně. Na některý z nás to zapůsobilo až tak, že museli zkusit, jestli by se chvilkovým, ale celodením nastavováním xichtu slunci dalo vyhnout návštěvě solárka. Nedalo. Byla přecejenom furt kosa i když ta velká žlutá koule na obloze o sobě dává vědět čím dál víc.

Máloco přijde na svět bez porodních bolestí a s naší výpravou na východ to bylo podobně. Objevily se v podobě srazu naplánovanýho na 9 ráno. Když jsem s dostatečnym předstihem nastartoval mojí raketu, skřípal jsem zubama, jakmile jsem začal bloudit Paříží kvůli nečekaný objížďce. Zatímco jsem po druhý projížděl stejnýma ulicema a rozhod se, že čas radši nebudu kontrolovat, volala druhá část výpravy že maj zpoždění. Můj hlas zněl samozřejmě chápavě a trochu zklamaně. Tohle mi vyšlo. Sešli jsme se všichni víceméně ve stejnou chvíli. Až na ty ekology co jezdí metrem. Těch se žádná objížďka netýkala, takže si holt počkali. Teda počkaly - byly to holky.

Po briefingu, z kterýho jsem si odnes to že pojedu druhej, protože jednoduše nevim kudy kam, mě holky roztlačily a naskákaly do mojí zánovní škůdky.

Cesta ubíhala příjemně hlemýždím tempem do tý doby, než jsem zjistil že mi těžknou víka. Zabavil jsem se takovým nevinný pokusem o závodění s tím vpředu. Trošku jsme si poblbli, vycvakali pár fotek z auta do auta a pak mi zas došlo, že se mu musim přilepit na zadek, aby jsme vlastně dojeli tam kam chcem.

Sláva nazdar výletu.. no znáte to. A byli jsme v Reims. Upozorňoval jsem osazenstvo auta, že už vidím katedrálu, ale odpovědí mi bylo jeno protáhlý "a kdéééééééééé"? Radši jsem dál mlčel.

Ve městě přišla první na řadu právě katedrála. Asi tenkrát nevěděli co s prachama, protože je to pěknej macek. Kam se hrabe Notre dame v Paříži. Jenom je vidět, že kde nejsou turisti, nejsou ani prachy. Pak, po menší kolapsu Simčy s rozlitou Colou na záchodě (detaily neznám a ani asi nechci) v mekáči, jsme šli svorně k vytouženýmu cíli - ochutnávka šampusu ve vinných sklepech. Chodili jsme zhruba hodinu, než si kdosi všimnul obrovskýho nápisu na nenápadným báráčku. Napadlo mě něco ve stylu - "hele voe tady to je, kam furt čumíte?" ale taktně jsem mlčel. Přecejenom jsem to já nenašel. Po zakoupení vstupenek jsme dostali do soukromýho vlastnictví na dobu prohlídky malinkou průvodkyni, která nám prošlapávala cestu sklepama na podpatcích. Měla můj obdiv. Prohlídka víc připomínala návštěvu muzea, než sklepů plných kvašícího moku. Nakonec jsme se ale dostali do bodu b a ochutnali víc druhů šampusů š. Na otázku co nám chutnalo nejvíc Vráťa s pravidelností odpovídal že všechno a já svorně přikyvoval. Nebylo toho moc, ale vzhledem k celodennímu půstu mi i ta troška zahoupala světem.

Následovala procházka na čerstvým vzduchu a rychlý vrácení se do reality. Do reality dětskýho života. Našli jsme totiž hřiště s houpačkama a vzali ho útokem. Zbytky otrlých dětiček braly nohy na ramena pár minut po tom, co viděli dva dospělý lidi jako se zuby nehty snaží udržet na houpačce dimenzovnaý asi tak na třetinovou váhu a velikost. Já se tvářil jako dozor co si vyšel s dětičkama a jenom jsem to dokumentoval.

Po celkem příjemným pikniku ve vyslchý fontáně se to najednou stalo. Začalo se ztmívat a my se snažili soustředit na místo, kde jsme nechali auta. Ještě než jsme se všichni naskládali do našich čtyřkolek, Eliška neprozřetelně utrousila něco o řízcích ve svý ledničce. Reakce byla okamžitá. Všichni zmlkli, otočili hlavama na Elišku jak ve zpomaleným filmu a jejich oči začaly klást tu samou otázku ještě dřív, než ji kdokoliv vyslovil nahlas. Výsledkem samozřejmě bylo to, že jsme se stavili u Eli doma vybrakovat lednici, u Edy taky a všechno jsme to pro změnu u mě sežrali. Příjemný zakončení fajn dne.... dobrou noc, děti :).

fotky: http://picasaweb.google.com/fajfos/NotreDameStChapelleReims