Rozumná míra patriotismu není na škoda. Naopak.

Jak jsme starý národ? Přes tisíc let? Vybudovali jsme za tu dobu na našemu kousku týhle planety alespoň něco, co za to stojí? Za co by jsme se měli postavit a na co by jsme měli být hrdí?  Jak se chovali bohatí Češi o pár desítek let zpátky? Nechci a ani nemůžu moralizovat, nebo nějak důkladně porovnávat. Krade se teď, kradlo se i tenkrát. Nedělám si iluze. Ale přece jen mám pocit, že když se rozjedu podívat po českých památkách, hradech a zámcích, tak vidím, jak se tenkrát bohatí starali minimálně o své okolí. Investovali do něj často nemalý prostředky a zvelebovali ho tak. Stavěli mosty a opravovali cesty. Nečekali na stát. Na takové lidi by jsme měli být hrdí. Měli by jsme se snažit dozvědět co nejvíc o naší minulosti, aby jsme na ní mohli úspěšně navázat. Zemi máme krásnou a vydrželi jsme tu už dlouho. A jaký osobnosti jsme vychovali! Naše kultura je známá po celym světě. Na tak malý národ jsme toho dokázali dost. Znáte to, malý tělem, ale velký duchem.

V současnosti bohužel nevidím na co být hrdý. Chybí nám tu silné osobnosti, které by národ následoval. Tendence jsou bohužel krátkozraká chamtivost a sobectví. V dlouhodobém horizontu ale nemůžeme být pořád chamtivý a sobečtí. Zanikli by jsme. Samy poznáme, že kulturní, sociální a ekonomický tlaky jiných národů budou tak silný, že budeme muset držet při sobě čím dál víc. Už proto by jsme se o naší hrdou minulost měli zajímat. Budeme mít kde navázat. Čím víc se zajímám, tím víc se cítím být Čech.

Lidi

Nepřestanou mě překvapovat. Na jednu stranu si říkám jak jsou vzdělaní a co všechno dokážou. Na druhou stranu si ale často říkám, jak může někdo tak studovanej, eventuálně cílevědomej, bejt takovej ignorant. Skoro mě až napadlo, že na vzdělání by měl bejt zbrojní pas. Nebo posudek psychologa, že ho budeš využívat k všeobecnýmu dobru.

Je smutný, kolik energie lidi vyprodukujou na hlouposti. Kolik soustředění a vůle jsou schopní věnovat dosažení cíle ze zášti, nebo žárlivosti. A jak málo pokud je to pro cizí dobro.

A domýšlet! Co naše chování způsobuje v srdcích a duších druhých by se mělo učit už na základce. Předmět empatie. Zjišťování důsledků našich činů nejenom v našem okolí, ale taky to, jak naši blízcí působí dál na společnost. Pak ještě důsledky našeho chování a rozhodování na naši Zem. Tomu všemu by jsme měli věnovat pozornost.

Za každým mužem je žena.

A za ženou je muž, děti, rodina. Na světě je to už tak zařízený. Že jedinec sám nic nedokáže. V pravěku jedinec umíral, protože se sám neuživil. Dneska, díky sociální politice, umíráme v samotě spíš duševně než hlady. Ale co svět světem stojí, vždycky jsme všichni na sobě byli navzájem závislí. Muži na ženách, ženy na mužích, přátelé na přátelích, politici na voličích, voliči na politicích.

Jestli existuje chlap, kterej nesouhlasí s tim, že mužský pokolení dosáhlo toho čeho dosáhlo díky ženám, je pokrytec. Platí to samozřejmě i v opačnym gardu a jde o činy dobrý i zlý. Bez výjimky.

Samotnej člověk je nic. Muž , nebo žena. Všichni se nějak vyvíjí. Jdeme si za štěstím. Nebo si to myslíme. A k tomu, aby jsme někam došli přeš překážky který nám život přináší, potřebujeme mít pevný základy. Pevnější než jsme my samy. Aby jsme se při prvním problému na patě neotočili a nevzali nohy na ramena. Potřebujeme mít  někoho, kdo nás v tu chvíli postrčí, nasměruje a hlavně podpoří. Podporu potřebujeme tak velkou, jak velký jsou naše ambice. U žen jde často o klidný, bezpečný život s rodinou. V tom případě stačí klidný, hodný, vydělávající muž. Muži hledají štěstí spíš prostřednictvím svých činů. Nespojují ho na prvním místě se vztahy. Potřebují překonávat problémy, což nutně nejdřív přináší neúspěchy. A to je přesně čas, kdy potřebujem kopanec zezadu, provokaci a podpoření k další akci, aby jsme byli samy se sebou spokojení. A aby i ženy s námi byly spokojený. Nemusíme dosáhnout vytyčenýho cíle, ale potřebujeme na sebe být hrdí za to že se snažíme, že se snažíme chovat jako muži a jsme šťastní za to, že máme ženy, který nás chápou a mají nás pro to rády. Když jsme upřímně šťastní, jsou šťastní i všichni v naší přítomnosti. Někdy je ale vidět krátkozrakost kdy se lidi drží zuby nehty toho čeho dosáhli. Myslím třeba rodiny, kde se vzájemně všichni omezujou například z nedůvěry v sebe sama, nebo v toho druhýho. Omezují se ze strachu, že by mohli zůstat sami. Když se něčeho bojíme, většinou se to stane. A když někoho omezujeme, místo aby jsme ho podporovali v rozletu, většinou uletí. Když ho podpoříme, uletí, ale rád se bude vracet.

Důležitost nedůležitých

Takzvaná důležitost některých lidí je někdy až k nevydržení. Po návratu do rodné země, a po skoro roce stráveném tady, můžu říct, že Češi mají s vlastní důležitostí slušný problém. Ne všichni. Máme tu dost lidí, kteří jsou sebevědomí a v zhledem k tomu co dokázali i přiměřeně skromní. Ale na můj vkus je tu stále moc lidí zakomplexovaných a převelice důležitě tvářících se. Bylo by mi to v podstatě úplně jedno, ale bohužel se mě tahle naše charakterová vlastnost dotýká až moc často. Souvisí to s národním neseběvědomím, naší malostí, komunistickou nevýchovou atd. To samozřejmě ale není omluva pro cokoliv. Každý na sobě můžeme pracovat. Každý můžeme vnímat odrazy našeho chování v reakcích ostatních a adekvátně reagovat. Bohužel je tu ale stále moc sobeckosti a lhostejnosti k okolnímu světu.

Existují různé úrovně ne/důležitosti. Jednu rozeznáme už na mezistátní úrovni. Kdy vidíme jak samy sebe vnímají různé národy.  Američani, Francouzi, Češi a třeba Slováci. První dva národy se snaží zajímat o celý svět a snaží se ho “chránit”. My se snažíme chránit hlavně samy sebe. Téměř nic pro nikoho neděláme, ale taky nechceme, aby se k nám přistupovalo hůř než k těm, co se o něco snaží (ať dobře, nebo špatně).  Velmi často upadáme v nečinnost. Probouzíme se až když nám něco hrozí a to pak třeba i ukážeme, že kdyby jsme se snažili a opravdu chtěli, něco dokážeme. Nicméně chybí nám národní směřování. Sebeurčení. U Slováků je tohle celý cítit ještě o něco víc. Není u nich vidět česká nečinnost. Naopak se snaží všem ukázat, že nejsou tím malinkým “východním státečkem”. A ukážou to všem za každou cenu. Křeč z toho přímo čiší. Samozřejmě že když se chce někdo předvádět, více chybuje.

Jiná úroveň důležitosti odvíjející se od národní je ta osobní. Národní příslušnost do jisté míry určuje jak na tom jsme většinově. Čím víc je národ historicky neúspěšný, tím víc jsou jeho příslušníci ambiciózní, mocichtiví a hlavně zakomplexovaní. Takže jsou to velmi ambiciózní, nevyrovnaní lidé, kteří budou kráčet stále vpřed a pravděpodobně se nebudou ohlížet co za sebou zanechají. Takových lidí kolem sebe vidím v posední době hodně. Lidí s dobrými znalostmi, využívanými hlavně k šíření negativní energie. Typicky k povyšování se nad někoho atp. Jejich tzv. důležitost je pro dospělého člověka buď k smíchu, nebo k pláči. Ale u nedospělých to může vyvolat nepříjemné následky. Samozřejmě svou hranou důležitostí dávají na odiv hlavně svou slabost. Sebeuspokojující pocit vlastního egoismu převálcoval jakoukoliv sebereflexi.

Škoda, že právě takoví lidé se opravdu dostávají k moci. Politickému obrazu naší a v podstatě jakékoliv země se není co divit.

Pohádka o pokrytectví

Slyšel jsem to už několikrát. A vždycky od holek. “Potřebuju, aby pro mě partner byl autorita, jinak začnu zlobit”. Naposledy mi to, nevim proč, začalo vrtat hlavou. Nesedělo mi to. Přišlo mi to jako alibismus. Schovávání vlastní povahy za někoho jinýho. Ale tak to asi na světě chodí. Jsme pokrytci.  Jenže to najednou nestačilo.  Co kdyby to samý řek chlap? Hned by to znělo jinak. Asi blbě. Ale co když odsunu stranou společenský předsudky o tom, že chlapy jsou jenom rozsévači semene a ženský jeho sběračky? Co když použiju ženskou emancipaci na nás a zeptám se, proč by jsme nemohli říkat vlastně to samý? Co když se na to podívám čistě – logicky? Co uvidim?

Jsou chlapy vážně tak jiní? Neodvíjí se naše chování ve vztahu od naší partnerky? Není to tak, že když budem “rozumně” pod pantoflem, že budem spokojeně dělat vše co bude v našich silách pro vztah aniž by jsme o tom věděli? Je to to samý pokrytectví? JE! :) 

Tahle logika nahlížení na vztahy má asi jediný východisko. Za to, jak se ve vztahu chováme, my samy nemůžeme.

Když to dovedu do krajnosti, představim si hadrovýho panáčka lítajícího na hřišti života. To hřiště je lemovaný mantynelama, který tvoří jeho partnerka, rodina a další lidi a životní situace. A hadrák mezi tim bezvládně lítá ze strany na stranu co mu nohy stačej. Lítá a lítá, dokud mu nedojde, že ho příroda obdarovala mozkem, vůlí a svalama. A to všechno proto, aby ty mantinely překonával.

Takže znova. Může za chování člověka ve vztahu jeho partner? Můžeme svádět naše chování na okolí a možnosti jaký nám poskytlo? Můžem cokoliv. Ale něco jsou jenom slabosti…

Lidský povahy jsou samozřejmě různý a působí na nás nepředstavitelný množství vjemů. Tím chci říct, že  tenhle pohled na věc je “jemně zaujatej” :).

Lidská ekonomie?

Myšlení ekonoma je zajímavá věc. Nemyslím finanční inteligenci. Tu ekonom nutně nepotřebuje k tomu, aby vypočítal dle nějakých vzorců třeba náklady firmy. Myslel jsem ekonomický uvažování. Tu věc, která vám říká: "když koupíš tohle, přičti k ceně ještě ušlé příležitosti". Anebo jinak. Když pojedu na druhý konec města pro něco ve slevě, musím přičíst k ceně to, co bych mohl jinde vydělat za danou dobu. Tímhle stylem uvažování by jsme se mohli dostat až někam do absurdní roviny, kdy všechno začneme vyvažovat penězi a u všeho začnem říkat, kolik bych mohl jinde získat, behem to co dělám tohle. V určitých mezích to jistě má smysl. Jinak by asi neexistovala ekonomie. Ale taky cítíte, že je na tom něco špatně? Dá se všechno pomeřovat penezi? Každé dojití na záchod, každý sex, každé dobré slovo? Z ekonomického hlediska jistě. Ale my jsme pořád lidé z city a emocemi, které ovládají náš život až na prvním místě. Jinak řečeno,

emoce tu byly a peníze ne. Bohužel si nejsem jistý, jestli morální úroveň spousty ekonomů už dávno nepřekročila onu pomyslnou hranici lidskosti - co všechno přepočítávat na peníze. Vždyť v množství smluv se počítá například s človekohodinami. Ne s počty najímaných lidí, ale s člověkohodinami. To odlištění z toho přímo čiší. Cíle toho všeho jsou jasné. Maximum zisků s minimem nákladů. Jenomže jsou různé způsoby jak toho dosáhnout. A jen některé se dají pokládat za ekonomické. Ekonomické jsou ty efektivní. A efektivní jsou ty, kdy i lidé budou pracovat efektivně. A aby pracovali efektivně, musí být spokojení a motivovaní. Tudíž potřebují lidské zacházení a motivaci. To ale znamená pro spoustu ekonomů dodatečné výdaje. Chyba je, že je neberou jako vratnou investici. Ono se to totiž nedá spočítat. Mozek není tak jednoduchá věc, aby dělal vždy to, k čemu ho motivujeme. Na to do našeho chování zasahuje moc faktorů.

Naneštěstí pro takové nedůvěřivé, neempatické ekonomy, spokojení zaměstnanci budou pro firmu vždy větším přínosem, než nespokojení. Otázkou pro mě ještě

zůstává, zda jde udržet ekonomický rozvoj do nekonečna. Aby firmy byly stále bohatší a bohatší, aby lidi měli víc a víc peněz a k tomu všemu, aby panovala všeobecná spokojenost. Jestliže bude dodržena rovnávaha mezi motivací zaměstnance dobře pracovat, motivací firmy poctivě podnikat a zaměstnance adekvátně platit a motivací státu to celé zaštiťovat, mělo by naše bohatství růst do té doby, než se vyčerpají možnosti naší planety. Než a jestli se vůbec ale do

takového bodu dostaneme, bude nás to všechny stát obrovské usilí, spolupráci a hodně mezilidské důvěry. Ani nevím, jestli by bez peněz lidem nebylo líp :).

Velký návrat

Co je zajímavýho na návratech? Asi to, že nikdy nejsou takový, jak si je představujem. Buď si je idealizujem, nebo si naopak myslíme, že všechno bude horší než bylo. Proč? Proč náš mozek nedokáže zhodnotit situaci reálně? Jedno slovo. Emoce. Pocity fungujou jako blok, kterej znemožňuje rozumnej pohled na věc.

Resumé? PRYČ S POCITAMA! :)