Slyšel jsem to už několikrát. A vždycky od holek. “Potřebuju, aby pro mě partner byl autorita, jinak začnu zlobit”. Naposledy mi to, nevim proč, začalo vrtat hlavou. Nesedělo mi to. Přišlo mi to jako alibismus. Schovávání vlastní povahy za někoho jinýho. Ale tak to asi na světě chodí. Jsme pokrytci. Jenže to najednou nestačilo. Co kdyby to samý řek chlap? Hned by to znělo jinak. Asi blbě. Ale co když odsunu stranou společenský předsudky o tom, že chlapy jsou jenom rozsévači semene a ženský jeho sběračky? Co když použiju ženskou emancipaci na nás a zeptám se, proč by jsme nemohli říkat vlastně to samý? Co když se na to podívám čistě – logicky? Co uvidim?
Jsou chlapy vážně tak jiní? Neodvíjí se naše chování ve vztahu od naší partnerky? Není to tak, že když budem “rozumně” pod pantoflem, že budem spokojeně dělat vše co bude v našich silách pro vztah aniž by jsme o tom věděli? Je to to samý pokrytectví? JE! :)
Tahle logika nahlížení na vztahy má asi jediný východisko. Za to, jak se ve vztahu chováme, my samy nemůžeme.
Když to dovedu do krajnosti, představim si hadrovýho panáčka lítajícího na hřišti života. To hřiště je lemovaný mantynelama, který tvoří jeho partnerka, rodina a další lidi a životní situace. A hadrák mezi tim bezvládně lítá ze strany na stranu co mu nohy stačej. Lítá a lítá, dokud mu nedojde, že ho příroda obdarovala mozkem, vůlí a svalama. A to všechno proto, aby ty mantinely překonával.
Takže znova. Může za chování člověka ve vztahu jeho partner? Můžeme svádět naše chování na okolí a možnosti jaký nám poskytlo? Můžem cokoliv. Ale něco jsou jenom slabosti…
Lidský povahy jsou samozřejmě různý a působí na nás nepředstavitelný množství vjemů. Tím chci říct, že tenhle pohled na věc je “jemně zaujatej” :).
Žádné komentáře:
Okomentovat