Taky Vás to tak zasálo?

Ten pád vlády. Mě totiž vůbec. Teda nelíbí se mi to, ale mysl mi to nezatěžuje. A když vidím občasné reakce známých na netu, kde smutně, nebo zlostně vykřikují své myšlenky, tak jsem, proti nim, úplně v klidu. Je dobře, že se mladí lidé cítí spoluodpovědní za to, co se děje ve vládě a že to dávají najevo. Jenom by možná bylo lepší, kdyby to dávali najevo hlavně u voleb. A né naopak.

Politika. Kdo vůbec může chtít být politikem? Služebníčkem lidu? Služebníkem masy, která nebude nikdy, ale opravdu nikdy spokojena, protože sama neví co chce? A když si myslí, že to ví, jsou to jen utopistické bláboly? Do takový funkce by se hnal jenom sebevrah, nebo ten, kdo to nemá v hlavě moc v pořádku. Anebo taky ten, kdo tam nejde sloužit lidu, ale sám sobě.

Často poznávám studenty politologie v Paříži. Znám i čerstvé absolventy diplomatické akademie. A ve většině případů z nich čiší.. ambice, entuziasmus a nadšení z jejich budoucí kariéry. Zároveň často jsou, jak to říct, nesebevědomí, zakřiklí,  nevýrazní. Anebo naopak jsou přesným opakem. To jsou zas případy, kdy jejich rodiče, pracující v politických kruzích, je zaštitují finančně a děťátka si můžou lítat a studovat po světě jak se jim zachce. Jak můžeme chtít, aby z takových typů lidí byli rozumní politici? Vždyť oni většinou neznají jiné prostředí, než to svoje – politické. Kde si dělá jeden druhýmu naschvály. Kde se hrabou za kariérou a za penězi. A často vůbec netuší, jak to funguje v normálním světě… a čím vyšší funkce, tím větší izolace od světa.

A teď trochu osobně. Máte někdy pocit, že se na vás všechno valí? Já zrovna teď. Konec jedné “životní etapy”, s tím spojené shánění bytu a stěhování, změna práce do staronova a do toho kamarádíčkové, bez sebemenší špetky empatie, kteří se mi sem cpou… :( Frantíci jsou empatičtí a slušnější. To se musí vyzdvihnout :)