Metro. Skoro půlnoc. Vracím se z hospody. Jedu sám a ničeho si nevšímám. Ale v jednu chvíli to dost dobře nejde. Uvidím groteskně oblečenýho černocha v zeleným obleku a natočnýma vouskama. S hůlčičkou a aktovkou. Bílý lakýrky. Ale jsme ve Francii. Tady si nikdo oblečení moc nevšímá. Jeto svobodná země.
Ve vlaku metra do mě začne hustit mladej, sjetej arab, že to byl černej Charlie Chaplin. Odkejvám mu to, aby dal pokoj. Ale on se chce bavit dál. Spustí na mě francouzštinu neuvěřitelnou rychlostí. Nerozumím a vysvětluju proč. Neví, kde je Česko. Neví, že hlavní město je Praha. Ptá se, jestli je u nás zima. Jestli u nás máme hašiš. Říkám, že tady se sežene levnějš a kvalitnější. Ptá se, jestli je u nás hodně arabů. Říkám, že prozatím ne. Rozesměje a křičí: "On ví, že přijdem! On ví, že přijdem!" Směje se asi minutu. JO. Vím, že přijdete. Říká, že ve Francii je to pohoda. To vidím. Loupe buráky a naschvál pohazuje slupky po celym vagónu, aby to lidi viděli. Upozorním ho na to. Skupinka Francouzů mě potěší gestem se zvednutým palce nahoru. Ale on se jenom rozesměje. Baví se se mnou dál... Francouzi jsou zklamaní, že už dál ze jejich vagón nebojuju...
V takových chvílích si říkám, že naše sociální politika nás zničí. A nevidím z toho návratu. V minulosti vždycky byli Ti silnější zároveň ti zaostalejší... asi se to pořád opakuje.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat